Vlčí máky

Petr Kos www.vojenskehrbitovy.cz

Vlčí máky jako symbol 1.světové války a později jako symbol všech válek světa. Možná, že si někteří z vás všimnou na začátku listopadu každého roku, jak se na klopách některých lidí (většinou starších) objeví na klopách, taškách, čepicích a klouboucích symbol vlčího máku v nejrůznějších podobách jako odznaky, jako papírové květy. Tyto symboly se objevují např. u televizních komentátorů a u politiků. Ale jen ten jeden den 11. listopad. A pak zase až za rok.

Následující články, fotografie u hudební nahrávka se snaží upozornit na tento sváítek nazývaný jako Den válečných veteránů a vysvětlit historický původ a současný význam.

Začneme nejdříve dvěma články, které se s různých pohledů snaží vysvětlit vznik a význam tohoto svátku. Oba dva již ale byly před několika lety jzveřejněny na webu Stálého zastoupení ČR v Belgii, nyní doznaly úprav a rozšíření.

John McCrae "In Flanders Fields"

Jako každý rok si připomíná Severní Amerika a Evropa 11.listopad jako Den válečných veteránů, známý spíše pod názvy Armistice Day a nebo Remembrance Day. Dne 11.11.1918 bylo v ranních hodinách podepsáno příměří, resp. kapitulace tzv. Centrálních mocností v železničním vagónu v Compiegne u Paříže. Informace o ukončení bojů se bleskem roznesla po všech jednotkách na obou stranách fronty a ke skutečnému ukončení bojů došlo už v 11 hodin, pro větší zajímavost se uvádí navíc i v 11 minut.

Skončilo válečné šílenství, které dosud svět nepoznal a které trvalo více jak 4 roky po celém světě. Na začátku byla jediná kulka z pistole Gavrilo Principa v Sarajevu a na konci bylo na straně Centrálních mocností cca tři a půl milionu padlých a na straně Dohody pět milionů dvě stě padesát tisíc. Dalších, možná 11 milionů osob bylo zraněno a vyřazeno z normálního života. Když se prováděla po válce závěrečná ekonomická bilance, zjistilo se, že na zabití každého jediného vojáka bylo potřeba 50 tisíc výstřelů.

Pokud si máme připomenout konec 1. světové války, musíme se podívat trochu do historie. Dosavadní války z konce 19. a začátku 20.století byly většinou válkami rychlými či lokálními, neměly významný dopad na ekonomiku země či lidské zdroje a zajímavě se o nich četlo v novinách. Pak ale přišel zlom. Najednou proti sobě stály 4 znepřátelené mocnosti (Německo, Anglie, Francie a Rusko), kdy se vedení všech čtyř zemí domnívalo, že tehdejší situace ohrožuje jejich životní zájmy. Hlavně silně průmyslové Německo nemělo odbytiště pro svoje výrobky, nemělo v podstatě kolonie a cítilo se na pevnině obklíčeno Francií a Ruskem a Velkou Británií na moři. Vyjma Německa, které nakonec válku na začátku srpna 1914 vyvolalo, ostatní státy na budoucí válku mnoho připraveny nebyly, resp. netušily, jak taková válka bude vypadat. Když ministr války Velké Británie lord Kitchener avizoval, že budoucí válka bude trvat nejméně 3 roky a že poslední bitvu svede poslední milion bojeschopných mužů, nikdo mu nevěřil. Zatímco po vyhlášené mobilizaci rukovali do ostatních armád vojáci na základě povinných odvodů, v Anglii se hlásili dobrovolníci. Většina mladých mužů žila v přesvědčení, že válka je vzrušující dobrodružství. Přestože během prvních 4 měsíců zahynuly na nejrůznějších frontách tisíce mužů, stále panoval na obou stranách názor, že do konce příštího roku bude opět mír. Stále ještě dobrovolníci zaplavovali odvodní kanceláře, ale tato situace měla brzy skončit. Bylo bohužel mnoho inteligentních mladých mužů, učitelů, právníků, mediků, inženýrů a dalších, kteří dobrovolně narukovali jako řadoví vojíni a s nadšením bez pořádného výcviku se vrhali rovnou do frontových bojů a umírali při útocích proti strojním puškám, při masivní dělostřelbě a později i díky plynovým granátům. To byly zbraně, které v takovém masovém měřítku až dosud nebyly nasazeny a "spolehlivě" decimovaly armády na obou stranách. Díky soustavě zákopů, která se táhla přes severní část Francie až do Belgie k moři, se dosud nazývaná válka jako Velká (The Great War, La Grande Guerre) změnila na válku Zákopovou (The Trenches War). Celé čtyři roky žily desetitisíce mužů v páchnoucích, promáčených zákopech, na každém kroku je provázela hrozba dělostřeleckých granátů, ostřelovačů a bojových plynů. Uvnitř zákopů na ně útočily krysy, vši, blechy a štěnice. Hlavní důvod, proč následkem nemocí a hygienických podmínek nepodlehlo více lidí, byl ten, že dříve než si na nich vybrala svou daň smrtící nemoc, zahynuli kulkou, šrapnelem či plynem. Bylo až k nevíře, jak generálové a maršálové nedokázali vymyslet žádnou taktiku, jak postupovat a vést armády a celé jejich umění spočívalo v přetahování se o úzký pruh země ve Francii a Belgii formou masových a současně nesmyslných útoků. Mezitím narůstaly nekonečné, i dnes budící hrůzu, řady hrobů na stovkách hřbitovů. Tak si nikdo "novou" válku nepředstavoval. Pokud si někdo nedokáže představit, co znamenaly masové útoky pěšáků proti opevněným zákopům a kulometným hnízdům, pak nechť zhlédne např. filmy "Na západní frontě klid" z roku 1930, film Gallipoli z roku 1985 či Stezky slávy z roku 1957. Je jedno který, protože všechny patří mezi 80 neslavnějších amerických válečných filmů.

Nicméně i tato válka skončila a jako památka na miliony zmařených životů se na začátku listopadu objeví na klopách kabátů a sak, na bundách a kloboucích u mnohých, převážně však starších lidí, červené vlčí máky. Proč se vlastně stal vlčí mák symbolem oslav ukončení 1. světové války a symbolem válečných veteránů? První zmínky o rozkvetlých vlčích mácích se datují již z doby napoleonských válek, kdy váleční korespondenti (už tehdy!) popisovali hroby vojáků hustě porostlé vlčími máky. Myšlenka použít vlčí máky jako symbol všech padlých v 1. světové války vznikla v Kanadě a postupně se začala šířit po dalších zemích. Patrně největším impulsem pro převzetí symbolu vlčích máků se stala báseň podplukovníka Johna McCrea "In Flanders Fields". Tento voják vykonával nikdy nekončící službu lékaře u kanadských jednotek v oblasti Flander (západní část Belgie). Po prvním plynovém útoku Němců dne 22.4.1915 a po dalších nepřetržitých útocích ošetřoval Dr. McCrae stovky raněných vojáků obou stran a ze svého úkrytu polního obvaziště (Advanced Dressing Station) sledoval, jak se na protějším vojenském hřbitovu zvětšují řady prostých křížů. Symbolickou poslední kapkou byla smrt jeho dobrého přítele nadporučíka Alexandra Helmera, který si do svého deníku jednoho večera napsal: "Noc je klidná, snad se mi podaří chvíli spát ....". Příští den ho německý granát rozmetal. Když ho chtěl jeho přítel pohřbít, musel jeho tělo doslova po kouskách sesbírat ze země a uložit do pytle, který se používal po naplnění pískem jako ochrana před střelbou. Helmerovy ostatky byly pohřbeny na vojenském hřbitově Essex Farm. Za pár dní byl Helmerův hrob vyhozen do povětří jiným německým granátem, takže z něho nezbylo nic, jen jeho jméno je vytesáno na Meninské bráně v Ypres mezi ostatními skoro 55 tisíci vojáky, jejichž jména jsou známa, jejich hroby však nikoliv. Johna McCrae tato otřesná událost a okolní hrůza inspirovala k napsání snad nejslavnější básně 1. světové války "Na flanderských polích" (In Flanders Fields), kterou však hned po napsání zahodil. Kolemjdoucí důstojník však zmačkaný papír zvedl, přečetl a zaslal do Británie. Text básně byl otištěn 8.prosince 1915 a vzbudil velký ohlas. Vzniku tradice vlčích máků se John McCrae nedožil. Zemřel z důvodu vyčerpání organismu na zápal plic v lednu 1918.

Následně je uveden text básně v originále a následně k tomu jeden z možných překladů.

In Flanders fields the poppies blow

Between the crosses, row on row,

That mark our place; and in the sky

The larks, still bravely singing, fly

Scarce heard amid the guns below.

We are the Dead. Short days ago

We lived, felt dawn, saw sunset glow,

Loved and were loved, and now we lie

In Flanders fields.

Take up our quarrel with the foe:

To you from failing hands we throw

The torch; be yours to hold it high.

If ye break faith with us who die

We shall not sleep,

though poppies grow

In Flanders fields.

Možný čeký překlad

Na polích ve Flandrech divoké máky rostou,

Tam mezi kříži, řada za řadou.

Zde ležíme. Nahoře mezi červánky,

Je možná slyšet zpívat skřivánky,

Zde dole kanóny jen svojí píseň řvou.

My už však nevstanem a je to možná zdání,

Že včera ještě žili jsme a byli milováni.

Teď jenom tiše ležíme

Na polích flanderských.

Náš boj však zase jiní převezmou.

Do vašich rukou dáme my teď svou

Hořící pochodeň a vy ji neste dál.

Kdyby vám uhasla, vzpomeňte na náš žal,

Že jsme tu padli zbytečně. Jen máky porostou

Na polích flanderských.

Báseň "In Flanders Field" má i svoji zvukovou podobu jako píseň.

A proč vlastně vlčí máky rostou na hrobech a místech bojů? Botanické vysvětlení je jednoduché. Vlčí máky kvetou v době, kdy jiné rostliny v okolí jsou mrtvé. Semena vlčích máků odpočívají v půdě řadu let a když nejsou v blízkosti konkurenční rostliny, vyraší. A právě půda na bojištích rozbrázděných a přerytých bombami, granáty a hroby, se silnou koncentrací vápence ze zničených budov působí jako katalyzátor pro vyrašení vlčích máků. A v květnu 1915, kdy Dr. McCrae psal svou báseň, rozkvetlo takové množství vlčích máků, jaké zde předtím nikdo neviděl.

A jak si máme dnes připomenout konec 1. světové války? Symbolickým se zastavením 11.11. v 11 hodin a 2 minutami ticha.

Použité zdroje: WWW - Asociace nositelů legionářských tradic, WWW - Wikipedia, WWW - Ministerstvo obrany ČR, WWW - Česká obec legionářská - M.Kolaříková, Philip Warner - První světová válka

NEZAPOMÍNEJME NA VŠECHNY VÁLKY SVĚTA

11. listopadu 1918 v 11 hodin a údajně i jedenáct minut zazněla poslední salva při podpisu příměří na konci I. světové války. Hrůzy této války zůstaly tak hluboce vryty ve vědomí účastníků, že poté, co válka skončila, byl 11. listopad vyhlášen Dnem válečných veteránů. Symbolem tohoto dne se stal vlčí mák jako symbol nového života.Každoročně v listopadu rozkvetou od Severní Ameriky po Evropu na klopách sak, bundách a kloboukách červené vlčí máky. Proč se právě vlčí mák stal symbolem Dne válečnýchveteránů?

Asociace máku, jako symbolu vojáků zabitých ve válce, byla použita před více než 110 lety v Kanadě. Z této doby jsou známy záznamy korespondenta, který během napoleonských válek popisuje hroby vojáků z oblasti Flander, hustě porostlé vlčími máky. Dále se uvádí, že kolem roku 1920 Američanka Moina Michaelová použila tento symbol jako upomínku na životy zmařené v 1. světové válce. Paní E. Guerinová z Francie se doslechla o této myšlence a započala s prodejem umělých vlčích máků ve prospěch Dětské ligy, která podporovala děti ze zdevastovaných oblastí Francie a Belgie. Dětská liga byla v roce 1922 rozpuštěna a vlčí máky se začaly prodávat ve prospěch válečnýchveteránů.

Zdá se, že k rozšíření vlčího máku jako symbolu zmařených životů vojáků dopomohla nejvíce báseň Ve flanderských polích podplukovníka Johna McCrae.
Podplukovník John McCrae pocházel z města Guelpha v Ontariu v Kanadě. Byl dělostřeleckým veteránem z búrských válek v Jižní Africe a za 1. světové války byl členem kanadských zdravotnických služeb. Jeho současníci ho popisovali jako osobu s okem střelce, rukou chirurga a od dubna 1915 s duší básníka. 22. dubna 1915 použili Němci poprvé bojový plyn u města Ypers v oblast Flander. Podle svědectví účastníků "...peklo trvalo 17 dní." Po opakovaných nepřátelských útocích ošetřoval podplukovník McCrae v obvazišti na břehu kanálu Yser stovky raněných z řad Kanaďanů, Britů, Indů, Francouzů i Němců a zároveň mohl sledovat ze svého úkrytu, jak se naproti obvazišti na polním hřbitově rychle rozrůstají řady křížů. A ještě jedna událost silně ovlivnila McCrae. A to smrt jeho přítele, nadporučíka Alexise Helmera s Otawy. Ten byl zabit výbuchem granátu 2. května 1915. Dalšího večera McCrae během svého odpočinku poslouchal zpěv skřivanů a viděl vlčí máky, které vyrazily ze zákopů a hrobů před ním. John McCrae, naučený psát pouze lékařské recepty, ventiloval svá muka 13 linkami textu, načmáranými na cáru papíru. V následujících dnech byla jeho jednotka převelena do týlu, kde napsal domů: "Jsme unaveni na těle a ještě unavenější na mysli." Báseň, ještě pod názvem "My nebudeme spát" byla uveřejněna v časopise Punch 8. prosince 1915.

A ještě jedno vysvětlení, proč právě vlčí máky. To bude z čistě botanického hlediska. Po celou historii válčení se říká, že právě na bojištích a na hrobech jako symbol krve vždy vyraší rudé vlčí máky. Vysvětlení je jednoduché. Vlčí máky kvetou v době, kdy jiné rostliny v okolí jsou mrtvé. Semena vlčích máků odpočívají v půdě řadu let a když nejsou nablízku konkurenční rostliny, vyraší. A právě půda na bojištích rozbrázděných a přerytých bombami a granáty, se silnou koncentrací vápence z zdevastovaných budov působila jako katalyzátor pro vyrašení vlčích máků. V květnu 1915, kdy McCrae psal svou báseň, rozkvetlo množství vlčích máků, jaké zde předtím nikdo neviděl.

Ale ještě jednu roli hraje vlčí mák v básni. Mák je známý jako symbol spánku. Poslední verš básně může ukazovat na tento fakt:
"Neměli bychom spát, ačkoliv máky rostou, na polích flanderských".
Podplukovník John McCrae umírá na zápal plic 28. ledna 1918 ve Wimereux, poblíž Boulogne ve Francii ve věku 44 let.

Zvuková nahrávka skladby "In Flandres fields".

Nezbytnou scénou v onem listopadový čas je zdobení se symbolem vlčích máků na klopy oblečení politiků, kteří to nemají proto to, aby si připomínali hrůzy válek a něco dělali, aby taková situace již nebyla, ale pro to, že jim to poradili jejich PR manažeři.

Asi nejmladší voják Velké války.