CZ PRES 2009 z pohledu ajťáka

Petr Kos www.vojenskehrbitovy.cz

České Předsednictví v Radě Evropy (CZ PRES) v roce 2009 z pohledu ajťáka

V souvislosti s přípravami na další české Předsednictví v Radě Evropy ve 2. polovině roku 2022 s neustálým znehodnocováním toho minulého a zdůrazňováním toho, jak není nic nyní připraveno díky minulým vládám a jak to bude nyní úžasně provedeno, mně nedá, abych nenapsal pár postřehů z minulého Předsednictví v roce 2009 z pohledu zúčastněného ajťáka přímo v Bruselu. Tento článek nespadá do problematiky tohoto webu, který se týká především 1. světové války, dalších vojenských událostí a vojenské historie, nicméně díky CZ PRES 2009 jsem se dostal do Bruselu a odtud pak na vojenské hřbitovy. Snad mně čtenáři tento programový úlet odpustí. A tento článek si vůbec neklade za cíl nějak politicky hodnotit CZ PRES 2009, definovat role jednotlivých politických představitelů, ale popsat to spíše z praktické pozice někoho, kdo byl u toho a staral se o technikálie, což by bylo na každé akci, v každou dobu a mohu si tedy dovolit svůj úhel pohledu na některá stará a i nová rozhodnutí. Pak je ještě nutné upozornit na to, že v roce 2009 byl český předseda vlády skutečným předsedou EU, ale pak přišla lisabonská smlouva, kde se zásadně změnila organizace, EU má nyní svého trvalého voleného předsedu a současný národní předseda EU na každých půl roku je spíše jen diplomatická a čestná pozice pro uspokojení národních ambicí jednotlivého členského státu. Stejně tak je nutné pohlížet na CZ PRES 2022.

Moje směřování do Bruselu bylo ovlivněno i tím, co je ve státních úřadech normální, že si nová politická garnitura, která nastoupí po volbách, na klíčová místa přivede své příznivce, které je nutno nějakým způsobem odměnit. Pozice ředitele ICT je taková reprezentativní pozice pro toho, který neví, co tahle pozice znamená a jaká je to vlastně "dřina a nervy". Naštěstí jsou v každé takové situaci stále normálně slušní lidé, kteří se postarali, abych z ústředí "zmizel" a čekal na návrat lepších časů. Takže jsem na jaře 2008 vyrazil na CZ PRES do Bruselu, a to přesně na moje narozeniny. Ten den, jsem totiž dorazil po mizerné cestě do cílového místa Bruselu a začal jsem svoji další životní etapu. Měl jsem za úkol organizovat ICT úsek na SZEU a připravit vše potřebné a důležité pro podporu Předsednictví. Je pravda, že jsem nepřicházel na začátek projektu (jak se teď moderně říká), ale do již slušně rozjetého dění, kde obrovský kus práce již vykonali kolegové, kteří přijeli dříve. Nicméně před námi bylo ještě spousta dalších aktivit.

Nevím, kdo to byl, ale ten člověk by si zasluhoval státní vyznamenání. Byl to nápad pronajmout vedle budovy SZEU v ulici Caroly 15 vedlejší velkou administrativní budovu Trone 60, zde provést technickou rekonstrukci, propojit obě budovy na úrovni jednotlivých poschodí a vytvořit tak homogenní celek včetně propojení technických systémů a komplexní bezpečnosti. Budova Trone 60 by tak byla připravena přijmout dalších asi 150 dočasných pracovníků na CZ PRES ke stovce stabilních pracovníků SZEU, kteří sídlili v ulici Caroly. Když jsem přijel, tak v budově Trone 60 se prováděla komplexní rekonstrukce elektrických a datových rozvodů, příčkování z open space na menší kanceláře, výměna koberců, nákup a rozdělování nábytku a do připravených kanceláří instalace výpočetní techniky a komunikačního spojení. Každé pracovní místo bylo vybaveno standardním desktop počítačem s přístupem do zabezpečeného informačního systému MZV s možností dodat jakoukoliv zprávu do ústředí a pak na kterýkoliv zastupitelský úřad nebo jiný úřad státní správy k dalšímu řízení. Kromě této možnosti měl politický pracovník notebook pro přístup na Internet, zpracování a distribuci neutajovaných/veřejných informací a hlavně pro tvorbu operativních zápisů z jednání pracovních skupin.

Celý rok 2008 byl hlavně spojen s nástupem nových kolegů, kteří přijížděli z jednotlivých resortů, jejich začleňování do informačního systému MZV, který byl pro ně komplikovaný tím, že se jednalo o několik systémů vzájemně nepropojených z důvodů bezpečnosti, což byla na zamini nejdůležitější věc a již tehdy jsme podléhali trvaké kontrole Národního bezpečnostního úřadu. 

Co bylo vlastně úkolem ajťáků na takovém místě? Povinnosti jsou definovány jednak normální pracovní náplní a pak podle potřeb úřadu. Asi si většina dokáže představit, jak takové činnosti ajťáků vypadají. Podle jednoduchých představ jsou někde ve sklepě nebo na půdě, tam bádají nad problémy nul a jedniček a když je potřeba, vynoří se, problém vyřeší za neustálého si mumlání něčeho pro sebe a zase zmizí. Uživatelé si o nich myslí své a ajťáci o nich to svoje, jak uživatel ničemu nerozumí a má navíc hloupé otázky. Všichni mají svojí pravdu. Tak abych to uvedl na pravou míru, přikládám následující, jak to fungovalo na SZEU.

Byly normální povinnosti jako: vybavování pracovišť ICT technikou (počítač, notebook, lokální tiskárna), vybavování centrálních pracovišť (především centrální tiskárny), vybavování a údržba videokonferenčních pracovišť, průběžné školení uživatelů, správa serverů, správa speciálních zařízení, vybavování uživatelů telefony, správa telefonní ústředny, správa faxů, správa výpočetní techniky na jiných lokalitách v Bruselu, Štrasburku, Lucemburku, správa satelitního komunikačního spojení, zajišťování ICT spotřebního materiálu, atd..

Druhou částí pracovních činností byla pomoc, kde to bylo potřeba - zajišťování organizace pracovních a společenských akcí, příležitostní řidič, zajišťování zásobování, vedení skladů, doprovod návštěv, ......Zkrátka, dělat všechno, co bylo potřeba bez ohledu na funkci nebo vzdělání. Za to někteří "diplomaté" odešli po skončení Předsednictví tím, že jim upadla tužka na stůl a zůstal po nich nepořádek na stole i ve stole a ve skříni.

O celý vnitřní a technický provoz SZEU Brusel se starala sekce vnitřního chodu, takže kromě ajťáků to byli kuchaři, skladníci, uklízečky, účetní, řidiči, hospodáři, sekretářky, atd. Bylo zajímavé a dobré, že při takových rozdílných činnostech si všichni navíc sedli i lidsky. Dodnes na to v dobrém vzpomínám.

Stejně jako diplomaté i ajťáci měli svoji odbornou pracovní skupinu ve strukturách EU pod zkratkou COTEL (každá pracovní skupina má svůj krycí název a pracovních skupin bylo desítky. Zlí jazykové tvrdí, když nevíš, co dělat, založ pracovní skupinu. S tím je možné souhlasit.

Pro ty, kteří neměli tu příležitost poznat, jak fungují pracovní skupiny, tak si dovolím pár slov. Budu teď komentovat jen naši technickou skupinu COTEL. Hlavním řídícím orgánem byl Generální sekretariát Rady, který měl své odborné odbory a ředitele, kteří v rámci EU a prostřednictvím zastoupení jednotlivými členskými zeměmi prosazovali úkoly a požadavky EU. Zasedání pracovní skupiny se odehrávalo v jedné z mnoha zasedacích místností budovy Rady. Je to velká místnost, po obvodě jsou překladatelské kabiny, i když u ajťáků to bylo jednodušší, protože všichni respektovali angličtinu, dokonce i Francouzi se skřípěním zubů. Uprostřed místnosti byl obrovský stůl, za který se museli vejít na jedné straně zástupci Generálního sekretariátu, na protější straně seděli zástupci Komise a po obvodu zástupci jednotlivých členských států. Po pravé straně zástupců Generálního sekretariátu (GS) seděli zástupci v té chvíle předsedající země. Po skončení půlročního předsednictví se zástupci členských zemí posunuli o jednu pozici doprava a nastoupil zase další předsednický tým. Fixní pozice měl GS a zástupci Komise. Pro představu, takhle to fungovalo v pohádce o Dvanácti měsíčcích, kdy se co měsíc měnilo předsednictví. Tady, na půdě EU, se to měnilo co půl roku. Informatici to měli od jiných pracovních skupin (PS) jednodušší, protože se jednalo o technické cíle, vzájemné propojování, distribuci důležitých evropských informací do členských zemí, včetně zabezpečeného spojení, takže tam nebylo žádných politických rozbrojů . A měl jsem měl určitý pocit hrdosti, že MZV je tím styčným komunikačním bodem mezi ČR a EU a teprve ze zamini (hovorově ministerstvo zahraničí) jsou informace distribuovány na ostatní resorty.

Zasedání naší pracovní skupiny bylo tak cca jednou za půl roku, takže to souhlasilo s půlročním předsednictvím každé země v Radě EU. Ta naše jednání byla poměrně jednoduchá, protože informační systémy EU a toky dat byly definovány, bylo tedy nutné zajistit komunikaci a tím distribuci informací po členské zemi. Jednání byla poměrně volná, protože při kontrole se pravidelně zjistilo, že některý členský stát něco nestíhá, tak se uložil mj. nový termín, jiné úkoly a zase jsme se na půl roku rozešli. Na začátku to bylo trochu frustrující způsob jednání, protože doma při zavádění nějakého informačního systému byly tvrdé termíny a při jejich nesplnění jsem se já zlobil na své podřízené nebo naopak vedení zamini "umylo hlavu" mně. Nevím přesně, jak to fungovalo v jiných pracovních skupinách, ale asi to bylo podobné.

A jak se žilo v Bruselu? Pokud to bylo možné, měl pracovník SZEU určitý stupeň diplomatické hodnosti. To mělo tu výhodu, že pracovník byl zapsán na diplomatickou listinu v Belgii a tím získal diplomatickou imunitu. Dostal tedy diplomatickou ID kartu a pak kartu na přístup do unijních institucí. Tohle všechno fungovalo vzhledem k obrovskému počtu diplomatů v Bruselu zcela bez problémů, identifikační karty se pravidelně obměňovaly a vstupní systémy řádně technicky fungovaly. Diplomatická imunita fungovala i na rodinné příslušníky, v mém případě na manželku, držitel diplomatického pasu neměl být zastavován či obtěžován bez důvodu policií, v podstatě byl beztrestný, diplomatická imunita se vztahovala i na byt a bylo možné nakupovat v diplomatických prodejnách bez DPH, což asi platí ve všech civilizovaných zemích. Současně i vozidlo dostalo diplomatickou SPZ a policie již takové auto v podstatě nezastavovala. Ale pokuty na špatné parkování dostávali všichni bez rozdílu a normálně se pokuty platily. Kupodivu respekt k diplomatické kartě či SPZ fungoval i v ostatních okolních zemích. Pokud se pracovník choval řádně, v podstatě správní byrokracií státu nebyl obtěžován. A nevím o žádném případu, kde by tato výhoda byla zneužita. V okamžiku návratu zase všechny tyto diplomatické symboly odevzdal a byl z něho zase normální člověk[1]. Vstupní kartu do unijních institucí jsem si ponechal, sloužila pro přístup na pozdější jednání ICT pracovní skupiny. Po návratu do ústředí ale její platnost po roce skončila a tím i skončila moje vazba na unijní orgány. Pokud bych to chtěl vyhodnotit, nijak vzájemně jsme si nechyběli. Vzpomínám si ještě, jak se jednoho českého režiséra ptali ještě před revolucí při pohovorech, jaký je jeho vztah k socialismu. Odpověděl komisi, že mu fandí, ale nemůže mu nijak pomoci. U mne to bylo s EU stejné. Musím se ale přiznat k tomu, že ona diplomatická hodnost či imunita byla úžasná při mých "válečných" výpravách po pietních akcích či návštěvách hřbitovů, protože bez toho bych se nedostal tak blízko do akce nebo na dané místo. Moje praktická diplomatická hodnost v Bruselu byla "1.tajemník", ale skutečná diplomatická hodnost udělená MZV byla "rada vyslanec". V hierarchii diplomacie byl nade mnou již jen  "velvyslanec".

Co bylo takovým trochu charakteristickým rysem v EU z našeho pohledu, bylo někdy nepochopitelné plýtvání, z domova dost nepředstavitelné. To byl prostě fakt a nemá cenu uvádět tucty příkladů. Nicméně takovým jednoduchým a typickým příkladem je cestování Evropského parlamentu. Pro normálního občana platícího doma daně je nepochopitelné jeho stěhování mezi Bruselem a Štrasburkem. Bohužel to má své politické důvody. Evropští poslanci si nachystají před dveře své kanceláře bedničku se svými věcmi, personál to naloží do aut a celá kavalkáda poslanců, špeditérů, asistentů se přesune na cílové místo do Štrasburku a po skončených jednáních se zase celý "cirkus" vrací do Bruselu. Poslancům se určitě vyplácí tzv. diety a při jejich platu je to zajímavé. Občané se diví, ale kdo je určitě spokojený, jsou hoteliéři a restauratéři v cílové destinaci. Znamená to ale další činnosti pro technický personál, ale i diplomaty ze stálých zastoupení. Musí se to všechno předem zkontrolovat, technicky připravit, po skončení jednání zase všechno rozebrat nebo deaktivovat a za nějakou dobu se to zase opakuje. To samé platí o stěhování diplomatů z Bruselu do Lucemburku na některá zasedání a zase všechno zpět. Co jsme se procházeli budovami Rady a dívali se do otevřených kanceláří (ve kterých většinou nikdo nebyl) s údivem jsme zjišťovali, že ke každému počítači je připojena lokální tiskárna, i když by po zkušenostech s množstvím tiskových výstupů, stačila jen tiskárna jedna, ale sdílená. A celková byrokracie je taková, až se člověk diví, že to vůbec může takhle fungovat. Asi by se nechalo popsat více takových událostí, ale už je to k našim hlavním tématům nezajímavé.

Starost o ICT byla trvalá, občas to bylo tzv. o nervy. Centrální servery a disková pole byly umístěny v samostatné, bezpečnostně zabezpečené místnosti bez oken, kde běžely stále dvě samostatné klimatizační jednotky, které tam udržovaly pracovní prostředí. Před odchodem na víkend jeden pátek jsme pro jistotu prováděli kontrolu klíčových systémů a při té příležitosti jsme otevřeli i tuto super důležitou místnost. Dýchlo tam na nás podnebí jak uprostřed Sahary v největších teplotách, ani jedna klimatizace nepracovala, na zásuvkách diskových polí se mohly smažit vajíčka. S opravou klimatizací jsme museli čekat až na příchod techniků v pondělí, tak jsme chladili naše servery a disková pole všemi možnými způsoby a tiše jsme děkovali technikům firmy Dell, kteří všechna zařízení vyrobili. Od té doby jsem nepracoval na jiném počítači než Dell.

Technickou novinkou byla i satelitní komunikace - tenkrát v roce 2009 něco neuvěřitelného. Před každou významnou akcí, kde by mohlo dojít k mimořádné situaci, jsme zajišťovali náhradní komunikační spojení přes družice. Nebyla to levná záležitost, ale snažili jsme se myslet na bezpečnost za všech okolností. Teď je to asi normální jev. Další věcí, kterou jsme přeběhli dobu covidovou, bylo používání videokonferencí. Provozu byla 3 pracoviště, která jela skoro nepřetržitě pro komunikaci po Bruselu a i mezi Prahou a Bruselem. A to byl rok 2009.

I když se řada úkonů v ICT nechá dělat dálkově, pro technický personál to znamenalo v určitých cyklech objíždět navíc lokality Štrasburk, Lucemburk, naše zastupitelské úřady v oblasti a kdykoliv, kdy došlo k nějaké havárii.

Během CZ PRES probíhala řada společenských akcí, politických jednání, návštěv delegací, politiků apod. Všechno se muselo technicky zajišťovat a když bylo potřeba tak akci zajišťovat i organizačně, stěhovat nábytek, popojíždět s auty a když bylo potřeba, tak i držet jenom dveře.

Předsednictví mělo i své volné a zajímavé chvilky. Velmi úspěšnou společenskou akcí byla tzv. Street Party. Výborná akce, se kterou přišlo jako první SZEU Brusel. Prostě se ulice Caroly s povolením úřadů zavřela, na jednom konci se postavilo podium pro kulturní akce, jednotlivé kraje si v ulici rozmístily stánky s občerstvením a mezi tím se potulovaly stovky návštěvníků převážně mladých, kteří popíjeli české pivo, ochutnávali české speciality a určitě se přitom dobře bavili. Mezi tím se proplétali zaměstnanci SZEU. S přibývající tmou začal kulturní program (většinou nějaká hudební skupina z ČR) a bylo hodně veselo do noci. Pak se skončilo, ulice se uklidila, stánky složily a ráno opět tudy jezdila auta. Tato tradice Street Party stále v Bruselu trvá. Alespoň tak doufám. S tím se také pojí jedna historka z prožitku na mojí první účasti na Street Party. Když akce skončila, všechno se uklidilo, tak nastal čas jít domů. Lehce se řekne, ale hůře se to provede. Vzal jsem si batoh s notebookem na záda, do kapsy peněženku s doklady a penězi a do ruky mobil. V nejbližším parku jsem si řekl, že si na chvilku odpočinu jsa trochu společensky unaven. Posadil jsem se na lavičku, batoh na zádech jsem pevně přitiskl na opěradlo lavičky, ruku s mobilem jsem strčil do kapsy a ...... usnul jsem. Probudil jsem se ráno, když vycházelo slunce, zvedl jsem se a dokončil moji cestu domů přes celý Brusel. Vzhledem ke zhoršující se míře kriminality v Bruselu, bych si nyní takové přespání již nedovolil.

Dalšími společenskými akcemi byla setkání na zahradě rezidence velvyslankyně, návštěvy politiků, např. prezidenta Klause, kde byl zájem novinářů nepředstavitelný. Česká republika postavila v hale Rady svoji Entropu. Myslím si, že v tomto prostoru předtím neviděli jeřáby dlouhou dobu  a asi i na dlouhou dobu je neuvidí.

A co pak bylo po skončení CZ PRES?

Znamenalo to pro personál Stálého zastoupení návrat do normálu a po CZ PRES důkladně "zamést" stopy. Po dobu CZ PRES, resp. ještě před zahájením akce, bylo dočasně přijato více jak 150 nových pracovníků, kterým se muselo zařídit ubytování v Bruselu a pracovní místo na SZEU. Po skončení CZ PRES bylo potřeba zase externí pracovníky odstěhovat zpět do ČR. Někteří ale v Belgii zůstali, našli si vlastní zaměstnání buď v institucích EU nebo v soukromé sféře. Účast na CZ PRES byla dobrým doporučením. Pro ty ostatní, kteří nezůstávali v Bruselu to znamenalo návrat domů a stěhování. Před CZ PRES bylo nutné pronajmout pro dočasné pracovníky byty. Najít vhodný být podle požadavků a finančních limitů není v Belgii/Bruselu žádný problém, pokud je na to dostatek času. Měli jsme docela štěstí, že v době našeho Předsednictví Belgičané dokončili bytový komplex v blízkosti našeho úřadu, čehož Česká republika využila. Nájezdy nových pracovníků do Bruselu byly průběžné v delším časovém intervalu, ale odjezd většiny se uskutečnil hned po skončení akce během letních měsíců roku 2009. Osobní věci kolegů se sváželi z jejich bytů malými dodávkovými auty do velkého skladiště, pak přijely velké kamiony české spediterské firmy a ty odvezly zavazadla zase do velkého skladiště doma v republice a odtud se zase zavazadla rozvážela malými auty až na místo určení. Takhle jsme přestěhovali skoro stovku kolegů během jednoho měsíce až domů. Všichni šéfové a většina stálých kolegů odjela na dovolenou domů a celé to zůstalo na zbytku personálu na SZEU co zůstávali (na sekci vnitřní chod). Z hlediska výsledků to byla dobrá akce.

Tohle stěhování mělo ještě jeden neblahý důsledek.. Propojení budovy Caroly 15 a Trone 60 vytvořilo plně vybavený a technicky zabezpečený administrativní komplex, který by jednak mohl sloužit pro všechny další české subjekty v Bruselu, mohl sloužit pro umístění personálu, kdyby došlo k plánované a slibované rekonstrukci budovy Caroly 15, případně již mohl být připraven celý komplex pro CZ PRES 2022. Rovněž po dobu CZ PRES 2009 byl v důstojných prostorách budovy Trone 60 i český zastupitelský úřad pro Belgii a mohlo to takto již zůstat. Zastupitelský úřad se tedy vrátil do lokality rue Buyl zase za cenu nějakých nákladů. Další státní prostředky by se ušetřily zbytečnými nákupy a pronájmy reprezentativních objektů pro jednotlivé kraje, které se vytvářely v Bruselu svá vlastní krajská zastoupení. Všechny kraje mohly mít sídlo v budově Trone 60. Nejhorším výsledkem politiky té doby byl pokyn opustit prostory budovy Trone 60 a většinu investic v této budově znehodnotit. Prakticky to znamenalo, že úplně nově pořízený nábytek byl vystěhován a rozvážen na okolní zastupitelské úřady a dokonce i do ústředí v Praze, kde se nábytek hromadil po chodbách. Samozřejmě docházelo i k jeho poškození. Všechna výpočetní technika se balila a zase stěhovala jinam, všechny kabelové trasy byly přerušeny, prostupy mezi oběma budovami byly zazděny. A podobných nesmyslných pokynů bylo více. Nyní na nové Předsednictví 2022 se pronajala jiná budova v blízkosti Rady, byla asi zde provedena zase další rekonstrukce cizího majetku, nebude to nikdy majetek ČR a vlastní majetek republiky chátrá.

Vzpomínek na CZ PRES 2009 a vůbec na Brusel bylo hodně, teď již to nikoho nezajímá, ale já jsem byl na tu visačku s nápisem "ICT Departement" docela hrdý a vzpomínky mně nikdo nevezme. Sešla se tam vynikající parta lidí, kde je takové štěstí možná jednou za život.

A veselá historka na závěr, aby si čtenář nemyslel o Bruselu bůh ví co. Seděl jsem v kanceláři, řešil nějaké problémy (ty byly pořád), když vešel jeden bývalý ministr zahraničí ČR, který byl na služení cestě v Bruselu a znali jsme se. Posadil se na roh stolu a familiérně se zeptá: "Pane řediteli, co máte za průser, že Vás poslali do Bruselu"? A já bláhový jsem bral CZ PRES 2009 jako vrchol své profesní kariéry!!

[1] Jednou jsme se s manželkou vraceli z Čech do Bruselu a na belgické půdě jsem zastavil na dálnici pod jedním mostem, abychom se s manželkou vystřídali v řízení. Do 5 minut u nás zastavilo policejní auto, policisté se podívali na diplomatickou značku vozidla, velice slušně se zeptali, zda nepotřebujeme s něčím pomoci a při naší záporné reakci zasalutovali a zmizeli tak, jak přijeli.

Ve výše uvedeném článku jsem popsal jak fatální bylo rozhodnutí u uvolnění a  vyklizení budovy Trone 60. Teď přikládám nějaké fotografie k představě, co to pro obslužné pracovníky a zejména ajťáky znamenalo, aby se to za 13 let opakovalo někde jinde!