Černínský palác

www.vojenskehrbitovy.cz

Nedá mně to, abych nevložil na web ještě povídání a fotografie Černínského paláce, kde jsem prožil dlouhé roky a je to nezapomenutelná a krásná budova.  A pobyt v této budově přímo souvisel s fotografiemi hřbitovů a hrobů, protože nebýt této budovy a povolání v ní, tak jsem neprocestoval svět a nevznikl by ani tento web. Každý den, kdy jsem to této budovy vstupoval, cítil jsem úctu k tomu, co naši předkové vytvořili a vážil jsem si získaného postavení 

Tak zvaný Černím se skládá ze dvou základních objektů. Tím vzadu je Janákova přístavba, což je čiště administrativní část. Vpředu je Černínský palác. Zajímavé je to, že prostory paláce slouží pro normální práci, pro jednání s partnery a nejsou to tedy nějaké nedoktnutelné zámecké prostory. K tomu je i servis, který zajišťuje běžné občerstvení, ale i velké společenské obědy či večeře. Zahrada Černínského paláce je o víkendech přístupná veřejnosti. Jsou na ní i skleníky, které se starají o čerstvé květiny v reprezentačních místnostech, ale i v kancelářích vysokých úředníků. Jednou ročně, zpravidla při významných státních svátcích, se otevřou brány paláce a Černínský palác je přístupný veřejnosti, resp. reprezentační místnosti a tzv. Masarykův byt, kde došlo ke známé události, která nebyla a asi již nebude uspokojivě objasněna.

Černínský palác a případně další přilehlé objekty mají své osudy, o kterých vypráví jednak informační publikace samotného Ministerstva zahraničních věcí ČR (z ní jsem naskenoval celkový pohled), ale především  výpravná publikace "Černínský palác v Praze", kterou vydalo MZV ČR ve spolupráci s nakladatelstvím OPUS v roce 2001. Mně se podařilo tuto publikaci získat přes pí. ředitelku Archivně-dokumentačního odboru MZV, zkráceně ADO. Jen tak pro zajímavost má Černínský palác na rozdíl od jiných státních budov svá specifika. Velký sál, jehož fotky jsou přiloženy, sloužil mj. i jako místo konání plesu zahraniční služby dokonce ještě po roce 1989. Krovy Černínského paláce nejsou dřevěné, jak by se dalo předpokládat, ale jsou železobetonové, takže spolu s betonovou krytinou tvoří nehořlavou část budovy pro případ bombardování (v paláci za války sídlilo vedení německé okupační správy). Na tzv. nové Janákově přístavby se tyčí přijímací stožáry krátkovlnného vysílání. Dokud nebylo zavedeno moderní komunikační spojení se zastupitelskými úřady v zahraničí, komunikoval svět s ústředím pomocí vysílaček, kde rozsáhlé vysílací středisko bylo ve Stěžírkách u Pardubic. Proto tzv. radisté a šifranti do roku 1989 nebyli pracovníky ministerstva zahraničí, ale ministerstva vnitra. Pro komunikaci s vybranými zastupitelskými úřady  musí mít i zamini tzv. plán "B". To je pro případ mimořádné situace v politicky nestabilních státech, když selže komerční komunikace a zastupitelský úřad komunikuje pomocí krátkovlnného spojení. Proto byly na zastupitelských úřadech kdysi tzv. radisté.  Nevím, jak se to nyní vyvíjí, ale určitě bude moderní trend  všechno "komunikovat" nejlépe přes mobil a na ulici.

Černínský palác je také pro mne synonymem standardních situací ve státní správě. Na začátku jsem byl v roce 1992 přijat do služeb ministerstva zahraničí jako "mladý" kluk z ČKD Tatra, který vyhrál výběrové řízení v roce 1991 na správce malé lokální sitě na MZV, ale pak mu bylo nabídnuto na začátku roku 1992 šéfování celému IT na MZV, které v tom období bylo ještě v plenkách. To byla zajímavá situace mého přijetí do zahraniční služby, když mne tehdejší generální sekretář MZV (nejvyšší administrativní funkce) pozval na pohovor a po cca hodině nezávazného povídání mne vyprovázel ke dveřím, byl jsem již jednou nohou na chodbě, když jsem uslyšel slova: "A nechcete tady šéfovat IT"? Kdo by nechtěl?? Po letech nadšeného budování přišla vláda sociální demokracie a já jsem se poroučel do soukromé ICT sféry, aby mně pak byl nabídnut po letech zase návrat na původní místo na MZV. A situace se opakovala v roce 2008 a zase jsem "zmizel" pod vlivem politické situace na úřad do Bruselu, abych odpovídal za celé ICT na Stálém zastoupení ČR v Bruselu po dobu prvního českého Předsednictví v roce 2009. A pak opět návrat do ústředí  na šéfa ICT v roce 2012 a v roce 2016 na základě vlastního rozhodnutí pak již definitivní odchod do historie,  tedy důchodu.  Moje paní komentovala můj dlouholetý vztah k MZV, že bych tam chodil, i kdybych nedostával žádný plat.  Když to teď zpětně vyhodnocuji, tak málokdy se podaří prožít takový pestrý profesní život, poznat spoustu kvalitních a slušných lidí, ale i prospěchářů a bezcharakterních jednotlivců a procestovat k tomu svět. Byl jsem tam skoro 20 let a za 13 ministrů zahraničí v řadě na stejné pozici ředitele informatiky. A dokonce jsem to dotáhl i k druhé nejvyšší diplomatické hodnosti: rada-vyslanec. Pak je již jen nejvyšší diplomatická hodnost velvyslanec. Tolik krátce k mé profesi.

Na přiložených fotkách jsou reprezentační místnosti Černína, velký konferenční sál, pohled do zahrad a do bytu Jana Masaryka s osudovým oknem.

Ono nejslavnější okno v Černínském paláci - viz výše.

Celé ministerstvo zahraničí se nyní (kromě různých technických objektů) skládá ze tří paláců. Prapůvodně "sedělo" jen v Toskánském paláci, na Hradčanském náměstí, pak se stal hlavním objektem Černínský palác (a Toskán již zůstal ministerstvu) a po uvolnění objektu ministerstvem vnitra přibyl do majetku MZV i Trauttmansdorffský palác, ve kterém historicky mj. bylo umístěno centrum odposlouchání telefonních hovorů ministerstva vnitra. Je to palác vedle kasáren hradní stráže. Všechny tři paláce tvoří pomyslnou linku z Hradčanského náměstí na Pohořelec.

Stavební kvalita Černínského paláce byla taková, že když se v 90.letech prováděla kompletní kabeláž (datová, silová) na MZV a mělo se přecházet s kabelovými koryty z Janákovy přístavby do Černína na úrovni základů, délky všech vrtáků montážní firmy nestačily a musela se navařovat k těm nejdelším ještě více jak metrová prodloužení. Takové byly základy.

Podobně obtížná situace nastala při zavádění datové kabeláže a počítačů do kanceláře ministra a jeho sekretariátu. Nejdříve jsme ale museli "poslat" p. ministra na nějakou delší služební cestu. Pak nastoupilo MV a z místností odstranilo všechna antiodposlechová zařízení, otřesová čidla a ostatní bezpečnostní zařízení. Pak jsme nastoupili my ajťíci - rozebrali jsme parketovou podlahu, všechny parkety očíslovali, obalili všechen nábytek a lustry igelity, vyhrabali podlahy, položili kabely a zásuvky a pak jsme to zase museli všechno vrátit do původního stavu. Měli jsme jen jediný pokus a myslím si, že za dalších 20 let to zůstalo všechno stejné a bezpečné bez našeho dalšího zásahu. To byla jedna návštěva kanceláře ministra, ale bez ministra. Moje druhá a poslední návštěva byla, když jsme něco neudělali, jak měla "vrchnost" představu a byli jsme na "mytí" hlav. Stejně jsme si to pak udělali podle svého. A vícekrát jsem v těchto prostorách za 20 let nebyl. Nebylo potřeba, když všechno fungovalo. Podobná akce bylo provedení datové a silové kabeláže v celém Černínském paláci a Janákově přístavbě a pokračování až do Kanceláře prezidenta republiky na Hradčany a dokonce možná i do Poslanecké sněmovny. 

Nedá mně to, abych se trochu nezmínil o vztahu ministra a politických sekcí k nediplomatickým pracovníkům, třeba ajťákům. Na začátku byla velká důvěra - my jsme maximálně technicky podporovali cíle, záměry a činnosti zamini a zamini se na oplátku snažilo nám vytvořit technické, organizační a finační podmínky, ale hlavně nám do toho nikdo nezasahoval, česky řečeno "nekecal". A byla vzájemná důvěra a respekt, kterého si dodnes vážím. Později se ale začala situace měnit, když si někteří lidé všimli, jaké finanční prostředky plynou do ICT. A přišel čas poradců, kteří přišli s příslušným ministrem nebo jen tak a začali do naší činnosti zasahovat bez znalosti souvislostí, chodu zamini, zkušeností a výsledků předchozí práce s cílem prosazovat své osobní zájmy nebo zájmy politických stran. A my jsme se zbytečně vyčerpávali obhajobou toho, co jsme udělali, nesmyslným zdůvodňováním toho, co jsme chtěli dělat a i když nám to bylo jasné. No, ale přečkali jsme to. Ještě mám jeden takový bonmot: Když nevíš, co a jak dělat, založ pracovní skupinu. Rozhodně organizaci neprospívá, pokud dochází k výměně vedoucích pracovníků na základě politické příslušnosti a nikoliv hlavně na odborné způsobilosti. Takže asi tak a už se nechci k tomu vracet.

S obrázkem Černíského paláce jsem si vzpomněl na jednu historku z doby dělení Československé republiky na Českou a Slovenskou republiky. Na některých zastupitelských úřadech bylo dělení dramatické, třeba na jednom úřadě byla dělící čára majetku vedena přes tenisový kurt, takže každá republika měla polovinu kurtu.  Dělení majetku probíhalo i v ústředí a byla obava, že dojde i k dělení majetku archivně-dokumentačního odboru a budoucí Česká republika se bude muset dělit o zásadní dokumenty typu podepsaného originálu mírové Versailleské smlouvy po skončení 1. světové války a jiných historicky cenných dokumentů.  Tehdejší ředitelka odboru připravila plán pro situaci, že by slovenští zástupci přišli až do 4. poschodí Černínského paláce a chtěli některé historické dokumenty. Před tím okamžikem by pracovníci odboru vynesli nejdůležitější dokumenty mimo prostor odboru, výtahem sjeli do suterénu a dokumenty předali mladým "běžcům" z IT odboru, ti by proběhli podzemím pod parkovištěm před Černínským palácem k Loretě, kde by čekalo auto, které by "cenné" dokumenty odvezlo do bezpečí. Naštěstí k tomu nedošlo Nikdy jsem pak už v podzemí parkoviště nebyl.

Pokud se procházíte tzv. Janákovou přístavbou, tak není možné si nevšimnout neustálého ruchu po chodbách, úředníci přenáší dokumenty a někteří chodí po chodbách klidně i bez "krycích" dokumentů, i když je v provozu systém elektronické pošty. Na každém pochodí Janákovy přístavby vás upoutá na chodbě takový zajímavý pult jako někde v baru. Na začátku jsem si toho nevšímal a pozornost zvítězila až po čase. Když jsem se ptal, tak jsem dostal odpověď, že dříve tam byly uskladněny plynové masky a později nějaké papíry. No, pátral jsem dále a zjistil, co určitě řada lidí na zamini neví. Za první republiky (a možná, že i několik let potom) stál za pultem  úřední zřízenec, který vykonával různé posluhy a úkony. Úředníci seděli ve svých kancelářích a vyřizovali spisy. Když měli spis vyřízený, stiskli tlačítko, přišel onen posluha a přenesl spis k dalšímu řízení do jiné kanceláře a k jinému úředníkovi. Takže taková jako spisová služba. Žádné "courání" po chodbách. To musel být pořádek!!! :-).

Černínský palác skýtá ale řadu dalších zajímavostí a historek. 

BUNKR V části návštěvy amerického prezidenta pana Clintona je krátká ukázka, jak americky prezident sestupuje po schodech a na odpočivadle míjí nenápadné dveře na pravé straně. To již teď mnoha lidem nic neříká, ale ona místnost, která je za těmi dveřmi se kdysi nazývala "bunkr" a možná, že se nazývá ještě nyní, ale původní význam se již neví. V 90. letech po revoluci, když byl ministrem p. Dienstbier, tak se zasedání "nového" vedení zamini scházelo právě tady, protože to bylo naprosto bezpečné místo před odposlechy a  dalšími bezpečnostními riziky. Sám jsem tam několikrát byl na poradách vedení ministerstva. Pak samozřejmě, jak se časem zlepšovala bezpečnostní a politická situace v republice, tak již upadal význam této místnosti a ta skončila jednu dobu jako sklad nábytku. Co se tam nyní, nevím. Jenom to byl kousek historie, jak tehdejší revoluční doba nebyla vůbec jednoduchá.

Byla to i doba v tzv. 90. letech, které někteří politici označují jako dobu divokou, jako tzv. "devadesátky", ale jak jsem psal na jiném místě, byla to také doba (jak to vidím já) největšího a radostného pracovního a podnikatelského nadšení z toho, že jsme měli najednou svobodu a možnosti. Já to beru i jako dobu, kdy si lidé věřili, platilo slovo, co si lidé řekli a slíbili. Mám k tomu svůj příklad z doby dělení republiky mezi Česko a Slovensko. Všechem majetek MZV se dělil, kontroloval a evidoval. Na konci roku jsme nemohli nakupovat výpočetní techniku, kterou jsme zoufale potřebovali pro budoucí období, protože i ty nákupy by se dělily v poměru 2:1 a o třetinu nových počítačů bychom přišli. A dělení končilo v době jen pár dnů před koncem roku, kdy je již zákaz jakéhokoliv nakupování, evidence nového majetku apod. Proto se MZV dohodlo s dodavatelskou firmou (bylo to na úrovni ředitelů zainteresovaných v akci), že v posledních několika zbývajících dnech roku, možná hodinách, nám dodají větší množství počítačů a monitorů, my je uskladníme na ministerstvu, počítače se nesmí zaevidovat a ani zaplatit a ani nesmí existovat k tomu žádná dokumentace, která by musela být v evidenci ministerstva. A všechno se pak vyřídí administrativně na začátku nového roku. A k tomu stačilo jen podání ruky a vzájemná důvěra. A skutečně, pár hodin před koncem roku najížděly nákladní Avie s počítači na zamini, počítče se uskladnily a sklady se zamkly. Po Novém roce, když se opět rozeběhly administrativní procesy teď již jen v českém ministerstvu zahraničí, se podepsala smlouva, předávací protokoly a počítače se zaplatily. Nicméně před tím ale stejně muselo proběhnout řádné výběrové řízení na dodavatele, jen se dočasně zjednodušily některé procesy :-). A to skutečně bylo na základě toho, že byla vzájemná důvěra mezi stranami potvrzená  jen podáním ruky. Taková budovatelská doba fungovala až do té doby než na zamini nastoupil první sociálnědemokratický ministr zahraničí po revoluci. Zájemci o historii si určitě spočítají, kdo to byl. V následných letech jsem tuto metodu "gentleman agreement" používal již jen ojediněle, protože již standardně platil zákon o veřejných zakázkách. O něm si myslím, že je to jen alibistická zástěrka pro ty, co mají rozhodovat, ale nerozumí tomu a ještě se bojí rozhodnout. Podle toho to tady tak vypadá. 

Jako "mladý" ředitel a neznalý dvorní etikety jsem při nočních odchodech z práce jezdil po dlouhých chodbách na kole, abych byl rychle u východu a při tom jsem se potkával s černým policejním hlídacím psem, který se jako duch objevil přede mnou a díval se upřeně na mne. Musel jsem zůstat stát dokud nepřišla hlídka a pak jsem zase měl "volno" pokračovat k východu. Taková to mj. byla doba.

Služba v Černí:1nské paláci, resp. na MZV má ještě jednu záviděníhodnou stránku a nebo i nezáviděníhodnou stránku. To je podle toho, jaká je nátura dotyčné osoby. A to je cestování. Tady se pokusím popsat, jak tato činnost na zamini probíhala z pohledu ajťáků. Když jsem byl na přijímacím pohovoru v roce 1991 na MZV, tak měla hodnotící komise na závěr otázku, jestli mám nějaké přání nebo dotaz. Se zkušeností z ČKD Tatra, kde jsem s velkou slávou jednou ročně vyjel na počítačový veletrh CeBit do Hannoveru, jsem nesměle špitl, jestli by to také bylo možné. Komisi to rozesmálo, protože to je přece na zamini úplně to nejjednodušší. Ale nebyla to úplně pravda. Diplomaté asi jezdili běžně, ale to pro ajťáky, kterých bylo jen několik na celém zamini, nebylo. Jednak bylo v ústředí pár osobních počítačů, jeden sálový HP počítač a na úřadech také mnoho  počítačů nebylo, resp. skoro žádné. Také to byl důsledek určitého společenského kastování. Jak se změnila politická situace a změnilo se i vedení zamini, tak se začala měnit situace i zde na "nižších" patrech. Postupně se uvolňovaly finační prostředky, začínal nákup techniky, její distribuce po ústředí i na zastupitelské úřady (ZÚ), zvyšoval se i počet ajťáků a vyvíjely se nové informační systémy. Najednou vznikla situace, že byla potřeba a nutnost jezdit i na ZÚ instalovat počítače a školit uživatele, protože školení během dovolených diplomatů v ústředí nestačilo, případně bylo nutné řešit i havárie techniky. Tím vznikal požadavek na častější služební cesty tzv. modrých límečků a při náboru nových pracovníků jsem mohl již slibovat kromě "krve, slz a potu" i služební cesty do zahraničí. A to bylo po komunisty zavřených hranicích velké lákadlo. Začalo se ale ukazovat, že vysílání ajťáků na služební cesty přímo z ústředí je finančně nákladné a organizačně komplikované. Na pobyt na ZÚ byla odhadnuta pracovní doba podle rozsahu práce a když se nestíhalo všechno udělat, byly nervy, jak nezmeškat letadlo nebo problémy se změnou odletu, a to zase komplikovalo zásahy na navazujících ZÚ. A ukazovalo se, že skutečné práce na ZÚ je často více než jsme předpokládali. A protože se ZÚ vybavovaly opravdu masivně výpočetní technikou a školili se uživatelé, měl jsem často polovinu odboru někde po světě a zase stála práce v ústředí. Začali jsme tedy koketovat s myšlenkou, jestli nevytipovat velké/spádové zastupitelské úřady a tam umístit tzv. oblastního informatika, který by za lokální náklady a relativně neomezený disponibilní časový fond opečovával svěřené ZÚ v regionu a byl relativně v případě havárie rychle k dispozici. To byla zásadní novinka, ale v 90. letech, v letech opravdého nadšení a chuti něco vybudovat, se podařilo tento nápad prosadit. A skutečně první oblastní informatik vznikl ve Washingtonu s tím, že má na starosti celou severní Ameriku včetně Kanady, protože v té době byly ceny místních letetek opravdu nízko a létat letadlem bylo pomalu jak jezdit autobusem. A pak vznikaly další pozice oblastních informatiků pro Paříž, Moskvu, Peking, Káhiru, Berlín, Londýn, Vídeň, Brusel, Ankaru atd. A tak to zůstalo až do současné doby. Bylo také velmi rozumné, že všechny profese spojené nějak s výpočetní technikou byly soustředěny do jediného odboru, bylo možné na jednom místě řešit strategická rozhodnutí pro celou oblast IT. Jednu dobu měl odbor informatiky kolem 140 pracovníků, protože do odboru patřili i radisté, šifranti, technici, skladníci, projektanti, programátoři a další profese pod společnou hlavičkou IT. Byli jsme jako odbor větší než některé sekce. Měli jsme i záměr ke vzniku samostatné ICT sekce, ale na toto nebylo ministerstvo ještě mentálně připravené, že by ICT sektor měl stejné postavení jako diplomaté. Pro mladé a svobodné bylo tehdy hodně zajímavé a lákavé pracovat na zamini, ti starší s rodinami, kteří si prošli předcházející budovatelské období již třeba na dlouhé služební cesty ani nechtěli jezdit. Jaká to byla změna za nějakých 20 let!!! Současný stav ICT na zamini nehodnotím, protože již tam nejsem, ale většina činností v ICT se nyní provádí úplně jinak než za našich dob. 

Tady na tomto místě mně to nedá, abych nezhodnotil MZV z vlastní zkušenosti. Zažil jsem jako ředitel informatiky všechny ministry od p. Dienstbiera až po p. Zaorálka z vlastní zkušenosti. Bylo jich v řadě 13. Potkával jsem se s velvyslanci, s náměstky ministrů, s kolegy řediteli, chodil jsem na jednání vlády, atd. Sledoval jsem a sleduji ostatní následné ministry zahraničí (teď už jen prostřednictvím) otevřených zdrojů), ale  ten současný ministr asi není úplně to "pravé ořechové" jak pro diplomacii, ČR a protože podle ministra se chová většinově i ministerstvo, tak to asi pro zamini nebude tak ideální (aktualizováno 2023). Z dřívější organizační struktury v devadesátých letech, která se vešla pomalu jen na formát A5 se nyní stalo schéma, kterému sotva stačí formát A3. Pokud bych mohl hodnotit, tak nejlepší pracovní atmosféra pro technický a organizační rozvoj zamini byla za p. ministra Dienstbiera, Zielenience a Cyrila Svobody. Pak už to byla hlavně "politika".

Odkaz na plný web Úvodní stránka