Na Brusel via Waterloo (2010) (upraveno 2022)

V posledních letech se vždy v červnu na několik dní změní Waterloo z mondénního městečka na vojenské ležení. Důvodem nejsou cvičení armád NATO, ale důvodem je událost, která se právě letos udála před 195 lety. Jedná se o výročí bitvy u Waterloo.

Co vede každý rok několik tisíc mužů i žen, že opustí svoje zaměstnání, odloží manažerské obleky, pracovní kalhoty a rukavice, opustí místo státního úředníka, ženy nechají manželům děti, ze skříní vytáhnou pestrobarevné uniformy z hrubého sukna, koženou výstroj a starodávnou výzbroj? Všichni se sjedou do malého městečka Warerloo, postaví historická vojenská ležení a několik dní žijí životem té doby. Abychom si odpověděli na tuto otázku, musíme si udělat malý historický exkurz.

Francouzské revoluce, která začala 14. července 1789, šířila své myšlenky nezadržitelně Evropou na bodacích otrhaných, ale vítězných revolučních armád, které porážely takticky strnulé armády Rakouska, Pruska a Svaté říše římské. Hesla jako Volnost, Rovnost, Bratrství spolu s učením francouzských encyklopedistů a materialistů nezadržitelně měnila dosavadní Evropu. Nicméně se revoluce zmítala ve vnitřních problémech, požírala své vlastní děti a bylo jasné, že dříve nebo později musí přijít vláda silné ruky, která dá bezbřehé revoluci jasný směr. Taková situace nastala v osobě Napoleona Bonaparta, který se vyznamenal ve vojenských taženích končícího 18. století, stal se pak později roku 1799 jedním ze tří vládnoucích konzulů, roku 1800 pak prvním konzulem Francie a roku 1804 dokonce císařem Francie. Monarchistické Evropě vadilo vytvoření nové vládnoucí dynastie neurozeného původu a také si uvědomovala pro svoji vládu škodlivost myšlenek francouzské revoluce. Proto se snažila Francii a Napoleona udolat v řadě koaličních válek vedených armádami kontinentální Evropy s podporou anglických peněz, které však díky vojenské genialitě Napoleona prohrávala. Byly to bitvy jako Marengo (1800), Ulm (1805), Slavkov (1805), Jena (1806), Jílové (1807), Friedland (1807), Wagram (1809), které se zapsaly do historie a vojenských učebnic. Napoleon byl na vrcholu, vládl fakticky a nebo smluvně skoro celé Evropě, jeho příbuzní vládli některých dalších zemích. Pak se ale začal zaplétat do války ve Španělsku a Portugalsku a tragické bylo rozhodnutí napadnout 24 .6.1812 Rusko. Obrovská armáda v síle několika set tisíc mužů složená z vojáků 17 národností, sice vyhrála u Smolenska, Borodina a dobyla bezcennou a vypálenou Moskvu. Po katastrofální zimě roku 1812 se vrátilo zpět cca 7 tisíc vojáků. Pak již následoval rychlý pád. Prohraná bitva u Lipska (1813) a ústup do Francie. Koaliční velitelé se s podporou vojenské přesily naučili konečně i vyhrávat. Pochopili, že nemohou bojovat se samotným Napoleonem, ale mohou porážet jeho generály. V dubnu 1814 Napoleon vědom si své neutěšené situace, protiválečných nálad ve Francii a na naléhání svých maršálů a generálu podepsal abdikaci a opustil Francii na malý ostrov Elba. Do Francie se mezitím vrátil francouzský král Ludvík XVIII, šlechta a spousta válečných emigrantů. Celá Francie si oddychla, domnívala se, že ji čeká mír, blahobyt, ekonomický a občanský rozvoj. Opak se ukázal pravdou. Ludvík XVIII. se sice snažil dodržovat to, co bylo z doby Napoleona pozitivní, ale šlechta a emigranti, kteří se vrátili společně s ním, bažila po návratu starých pořádků. Postupně byli vyměňováni státní úředníci a důstojnický sbor, vojáci byli propouštěni z armády. Nespokojenost s vládou Ludvíka XVIII. rostla a Napoleon dění ve Francii pozorně sledoval z Elby. Když podle jeho názoru uzrála situace k návratu zpět, nalodil své malé vojsko a 1. března 1815 přistál u jižního pobřeží Francie. Od tohoto okamžiku se začíná počítat jeho "100 dnů vlády" až po bitvu u Waterloo. Tento výraz se tak ujal, že se používá až do dnešních dnů pro období "hájení" nové vlády, nového vedení, nových změn. Jedny tehdejší pařížské noviny se rozhodly komentovat Napoleonovu cestu z pobřeží následujícím způsobem: "Korsická obluda se vylodila v zálivu Jouan", "Lidožrout táhne na Grasse", "Uzurpátor vstoupil do Grenoble", "Bonaparte obsadil Lyon", "Napoleon se blíží k Fontainebleau", "Věrná Paříž dnes očekává Jeho Císařské Veličenstvo".

Napoleon se domníval, že jeho hladké převzetí vlády ve Francii vytvoří "status quo" v Evropě, ale probíhající Vídeňský kongres jednoznačně definoval svůj cíl jako konečné odstranění Napoleona z politického života Evropy. Na Francii se daly na pochod armády ze všech konců Evropy. Napoleonovi bylo jasné, že této síle nemůže odolat, ale může se pokusit porazit postupně jednotlivé armády a tak si vybudovat dobrou výchozí vyjednávací pozici. Jako největší nebezpečí vyhodnotil pruskou a anglo-batavskou armádu vedenou vévodou z Wellingtonu a se svojí Armeé du Nord vyrazil směrem na Brusel rozhodnout o svém osudu. Úvodní střetnutí u Ligny a Quatre-Bras ještě Napoleon vyhrál, ale pak přišla závěrečná bitva u Waterloo. Mnoho nechybělo (kdyby maršál Grouchy nejedl jahody a vyrazil za hlasy děl) a Napoleon by zase vyhrál. Tentokrát však Štěstěna stála na straně koalice. Po prohrané bitvě, která se stala synonymem významné prohry, Napoleon odjel do Paříže a přes nabízené možnosti útěku do Ameriky se vydal do rukou Angličanů. Ti ho odvezli na ostrov Sv. Heleny, kde roku 1821 údajně po otravě arsenem zemřel. Po návratu těla do Francie je pochován v pařížské Invalidovně.

Proč je napoleonská doba přes své některé negativní stránky tak vzrušující, proč jí podléhají všechny generace? Bylo to období velkých bitev, pestrobarevných armád, dalekých a bleskurychlých pochodů, vzrušujících dobrodružství a doby, kdy naposledy mladí a stateční vojevůdci vedli své jednotky do útoku v prvních řadách. Byla to doba, kdy více jak jindy platilo úsloví "že každý nosí v tornistře maršálkou hůl". Dobrou tradicí se proto stává čas od času soustředit napoleonské nadšence na jedno místo a pro vděčné publikum uspořádat zmenšené zopakování důležité bitvy. Význačnou událostí tohoto typu byla bitva u Slavkova u příležitosti 200. výročí bitvy, Rakušani v roce 2009 (200 let od Wagramu) nic moc neorganizovali, snad proto, že tenkrát prohráli, za to však Brusel se usilovně připravuje a cvičí na výročí bitvy u Waterloo v roce 2015. Rekonstrukce bitvy u Waterloo v roce 2009 byla tak náruživá, že se jednu chvíli zdálo, že nadšenci představující francouzská vojska Angličanům pěkně napráskají, naštěstí na zásah pořadatelů se dění na louce vrátilo do historických kolejí. Na základě předchozích zkušeností bylo v roce 2010 zvoleno větší bitevní pole blíže "Butte du lion", větší tribuny a k tomu odpovídající větší dopravní zácpy. Možná, že by bylo vhodné bitevní pole před bitvou posekat, jednak aby diváci viděli o něco lépe a jednak, že toho obilí bylo docela škoda. Patrně dotace z EU jsou tak štědré, že to za to nestojí. Tentokráte se historický scénář nevymkl kontrole, nicméně při děkovačce představitele Napoleona Bonaparta se ozýval spontánní jásot "Vive la France, Vive la France". Zajímavým oživením rekonstrukce byl průjezd moderního vozidla záchranné služby napříč bojištěm, kdy bojující strany ukázněně přerušily boj a po přejezdu vozu obnovily boj v neztenčeném rozsahu.

Událost to byla zajímavá, patří dík všem účinkujícím a pořadatelům, snad to počasí by mohlo být lepší. A co na závěr? Snad už Napoleon tenkrát věděl, že někdy v budoucnu se bude v Bruselu jednou "mydlit" celá Evropa.

Petr Kos / IT úsek SZEU Brusel (psáno 2010)