Bagdád 2007 - vzpomínky na misi

Petr Kos www.vojenskehrbitovy.cz

Podle původních podkladů přepracováno v lednu 2022.

BAGDÁD 2007

Měl jsem možnost, že jsem v rámci svého zaměstnání navštívil řadu zemí a měst po celém světě, nikdy jsem se ale nepodíval do nějaké arabské země, tedy tam, kde je dominantou písek. Buď jsem neměl čas, nebo se mně nechtělo a nebo nebyla příležitost. V listopadu 2007, když již bylo jasné, že již končím v ústředí MZV jako tzv. "decision maker" a všechno se změní ve prospěch "nových pořádků" (to je normální ve státní správě, ale úrovni státní správy to rozhodně neprospívá), rozhodl jsem se využít poslední možnosti a navštívit takovou zemi, kam se dostat není tak běžné a možné a navíc Interně jsem "soutěžil" se svými kluky Petrem a Ondrou, kdo se dostane dále nebo na horší místo. Tolik na úvod.

Když jsem se veřejně rozhodl, že pojedu do Bagdádu po spojenecko-irácké válce (a všichni kolegové svorně konstatovali, že tam přece nemusím), začal jsem najednou váhat. Uvědomil jsem si, že jsem vypustil "džina" z láhve a už není cesty zpět. Nebyl žádný velký problém získat irácké vízum a zajistit si letenky. Horší to bylo ale doma - říci a nebo neříci. Nakonec zvítězila zbabělá varianta a doma jsem to neřekl. Jen jsem zamumlal, že jedu někam do Bejrútu, kde je vlastně klid. U dobrého kamaráda v práci jsem nechal zalepenou obálku, kde byla čísla účtů, přístup k nim a podobné věci.

Cesta vedla z Prahy přes Paříž do Ammánu (Jordánsko). Pominu-li, jak nás v Paříži docela drsným způsobem odbavovali a jak si musel člověk zouvat i boty do rentgenu (probíhalo to v roce 2007), tak ta cesta docela šla. Že začíná jít do tuhého jsem si uvědomil, když jsem viděl, jak je luxusní hotel v Ammánu hlídán vojáky a při vstupu muselo putovat každé zavazadlo přes rentgen stejně jako osoba. Pořád to ale nebyl typický arabský svět, ale trochu horší Evropa. V Ammánu jsem měl na úřadě dobrého kamaráda ještě z vojny, a když přilétli moji dva další kolegové, se kterými jsem měl pokračovat do Bagdádu, zašli jsme večer do hotelové restaurace. Dávali jsme si pivo (nebylo špatné a měli jsme žízeň) a k tomu se podávaly mj. neloupané burské oříšky. Dobře víte, jak vypadá takový stůl, když se oříšky začnou loupat. Za chvíli je na stole přes veškerou péči spousta kousků a šlupek. Stejně tak tady. Snažili jsme se drobit co nejméně (my z České republiky), poctivě jsme kousky smetávali na hromádky a vraceli do mističek. Za každý spadlý kousek na zem jsme se málem omlouvali. Místní kolegové se na nás tak divně dívali, trochu pobaveně, ale nekomentovali to. Po nějaké době byly misky plné odpadků a my jsme zavolali číšníka, aby to přišel uklidit. Přišel honosný číšník, podíval se na nás, vyslechl náš požadavek, vzal misky a .... k našemu velkému překvapení je vyklopil na koberec, za který by se nemuseli stydět ani na Hradě, a odešel. Tak jsme se už také neomezovali a normálně všechno házeli na zem. To to po nás pak vypadalo! Ráno jsme vstávali docela brzo, šli na hotelovou snídani a už se mi jídlo nějak zadrhávalo v krku. Čím to asi mohlo být? Po snídani jsme odjeli na letiště, ale ne civilní, ale vojenské. Takové osoby, jako jsme byli my, nelétají do Bagdádu standardní leteckou společnostní, kde nevíte, jestli skutečně poletí, ale speciální malou leteckou společností Air Serve. Spousta věcí je v té oblasti založena na soukromých službách a stejně tak bodyguardi jsou tzv. kontraktoři (najatí bývalí vojáci, policisté, apod.). Letenka z Ammánu do Bagdádu stojí 500 dolarů (to bylo v té době docela hodně peněz) a platí se hotově. Zpáteční letenka se nekupuje, zase až v okamžiku, kdy skutečně víte, že se vracíte. Možná!! K letadlu žádný autobus, jde se přes runway pěšky kolem vojenských stíhaček, z dálky vás sledují střelci ze samopalů. Vrtulové letadlo má jihoafrickou imatrikulaci, posádku stejně tak. Spolu s letuškou jsme byli v celém letadle sami - tři "ajťáci" z Prahy. Startovací procedury jsou stejné jako na civilním letišti, ale se startem se nikdo nepáře, hned jsme ve vzduchu a míříme na Bagdád. Pod námi stejná šedohnědá krajina protkaná horami, občas nějaký zelený pás kolem řeky. Pomalu upadám do spánku. Za nějakou dobu jsme nad Bagdádem, žádné dlouhé přistávání, z cestovní výšky přímo dolů a hned jsme na zemi. Vzali jsme si zavazadla a zamířili do letištní haly. To už je arabský svět. Modlitební koberečky pro ty bohaté, rozšlápnutá papírová krabice pro ty chudší. Moc vojáků nevidíme, snad jen u vchodů, kde jsou rentgeny. Voláme na úřad, že jsme přiletěli a kdy že si nás vyzvednou. Musím přiznat, že máme s sebou kolegu, který už tady byl a o to je to všechno jednodušší. Ochranku úřadu nám sděluje, že jsou všichni s panem velvyslancem (VV) v terénu, a přijedou až za několik hodin. Tak čekáme, navzájem si hlídáme zavazadla a potulujeme se po letištní hale. Zkušený kolega popisuje, jak posledně čekal na letišti 36 hodin, než bylo volné letadlo. No snad se teď budeme mít lépe. Po několika hodinách čekání oznamuje ochranka, že už čekají venku, ať přijdeme k východu. Bereme zavazadla a jdeme. Čekají na nás dva chlapíci v polovojenském stejnokroji a vedou nás k autům. Letiště je asi silně střeženo, protože se všichni pohybují beze zbraní. Považuji to za normální. Jsme již u aut, jsou to obrněné toyoty. Naši průvodci se začínají oblékat do neprůstřelných vest, navěšují na sebe plné zásobníky, granáty, na stehna si připevňují pistole. Polknu naprázdno, teď mi dojde, že to není výlet, ale že je to už vážné. Nám třem přespolním podali neprůstřelné vesty a pomohli se do toho obléci. Nevíte, kde je předek nebo zadek a kde se to zapne (popravdě řečeno, kolikrát za život si někdo z nás oblékne neprůstřelnou vestu). Rázem jste o nějakých 15-20 kilo těžší, vlézt nahoru do auta a mačkat se s kolegy je náhle nějaké problematické. Ony se ty vesty nepřizpůsobují člověku, ale člověk jim. Nakonec jsme tam a zbývá na mé straně zavřít dveře. To přece není u Octavie žádný problém. Tady mají dveře desítky kilo a jak jsem byl upozorněn, svou vahou spolehlivě amputují prsty. Konečně vše zavřeno, dostáváme základní pokyny, jak se chovat, kdyby k něčemu došlo, střelci nasazují samopaly do střílen (zase polykám naprázdno) a 3 vozy se dávají do pohybu. Zastupitelský úřad je skoro na druhé stran města (slibuji si od toho, že alespoň něco uvidím), ale cesta je poměrně jednotvárná. Šedivé, zaprášené ulice, lemované betonovými bloky a ohradami, sem tam nějaké palmy. Silnice ve špatném stavu, na nich zátarasy, mezi kterými se kličkuje, kontroly místní armádou jsou formální, asi už znají auta, stačí ohlášení přes megafon a přiložení ID karet na přední sklo. Jak se vzdalujeme od letiště a jedeme do města, tak se doprava zahušťuje, jsou vidět chodci na ulicích, ale je vidět i více vojáků a vojenských aut. Když křižujeme směr dopravy, první auto vjíždí do křižovatky a blokuje dopravu, občas si pomůže sirénou, pak jede prostřední a zadní auto nás jistí. A to se ještě nepravidelně mění pořadí aut v koloně jako v nějakém dobrodružném filmu. V každém případě upalujeme z křižovatky, co to dá, protože je to místo, kde se jede nejpomaleji. Kdybych se na to díval někde v kině a neseděl v autě uprostřed Bagdádu, bylo by to působivé. Další dopravní komplikace nás čekají před samotným úřadem, kde kličkujeme na příjezdové cestě mezi betonovými bloky. Až po bránu úřadu je bezpečnost v odpovědnosti místních strážců. Kdyby se měli postavit ti "hodní" a "špatní" místní ozbrojenci vedle sebe, těžko bych se rozhodoval, kdo který stojí na jaké straně. Tak konečně jsme za pancéřovými vraty s ostnatým drátem na půdě českého velvyslanectví, kde nás osobně vítá pan velvyslanec Petr Voznica, bývalý generál armády ČR. Všichni jsme se zúčastnili pozdního oběda, který byl pro nás a místní zaměstnance. Bylo to příjemné. Za pár dní totiž začínaly vánoce. Nebudu popisovat všechny události a situace, zmíním se jen o těch zajímavějších.

Kontrola americkou armádou (checkpoint) - občas je potřeba jet přes kontrolní bod americké armády. Když se z dálky blížíte, tak vyjede zpoza krytu obrněný Humvee a postaví se napříč cesty. My zastavíme v úctyhodné vzdálenosti, ohlásíme se megafonem a čekáme, co bude. Chvíli se neděje nic, jenom z věže na vás míří kulomety, žádný zvuk, žádný pohyb. Pak Humvee pomalu zajede a my můžeme opatrně jet dopředu. Naši střelci vyklopí samopaly ve střílnách do nebe a pomalu přejíždíme přes checkpoint . A na něm k mému úžasu mladá žena. V maskáčích, v přilbě, v neprůstřelné vestě a s automatickou puškou. Sice se usmívá, ale pořád je ve střehu. My všichni v autě se také na ni usmíváme, pět hezkých českých kluků, ale nevím, jestli něco viděla. Naše okna u auta jsou totiž příšerně špinavá.

Americké konvoje na silnici - občas se naskytla příležitost dojet nějaký americký konvoj. Na posledním autě konvoje je výrazně napsáno, abychom se nepřibližovali na méně než 100 m, jinak zahájí palbu. Nápis byl dvojjazyčně (anglicky/arabsky) a i toho, který by neuměl číst odradily kulomety ježící se na všechny strany.

Zbrojní veletrh - jednoho dne bylo jednání u iráckého prezidenta a pan VV Voznica mně nabídl, abych jel s ním, ale ne až na jednání, ale vidět zase jiný kus Bagdádu. To jsem neodmítl, zejména, když jsem věděl, že prezidentský palác je uvnitř tzv. zelené zóny (opevněné a střežené části města, kde jsou soustředěny všechny klíčové státní úřady). Pozvánku dostali i další VV a po vysazení VIP osob zajížděla auta doprovodu na blízké parkoviště v areálu prezidentského paláce. Tam to za chvíli vypadalo jak na zbrojní výstavě. Členové ochranky se vzájemně znali, vesele se zdravili a halekali na sebe jako kdyby kolem nezuřila válka, ukazovali si, co mají nového na obrněných autech, jaké mají nové zbraně nebo jak vylepšené. Na jednom místě jste mohli vidět celý dostupný zbrojní arzenál, pancéřová auta snad všech výrobců, nové modely neprůstřelných vest, atd. Pro "kluky" nezapomenutelná podívaná. Jedinou chybou bylo, že coby "zelenáč", jsem si netroufal tu nádheru fotit.

Mezi zbraněmi nemlčí múzy - český zastupitelský úřad uspořádal vernisáž a současně prodejní výstavu uměleckých děl místních umělců, jejíž výtěžek šel na provoz dětské nemocnice v Bagdádu. Češi byli vůbec známí svoji ekonomickou a humanitární aktivitou. Výstava se konala ve vstupní hale iráckého ministerstva zahraničí. Podařilo se pozvat na výstavu řadu místních ministrů, velvyslanců, a dokonce přislíbila účast manželka iráckého prezidenta, která skutečně přijela (to je ta dáma na fotografiích s červeným šálem). Vernisáž to byla jako kterákoliv jiná s počátečními proslovy, společenským oblečením, nezbytnými sklenkami šampaňského a s nezávaznou konverzací. Jen hromada neprůstřelných vest u vchodu a opodál stojící bodyguardi se zbraněmi v rukou připomínali, že nejsme v úplně normální zemi.

Okamžik strachu - provoz na ulicích byl poměrně živý, i když se nedal srovnat se situací za minulého režimu. O to více jsem byl překvapen, když naše kolona podle pokynů místních policistů (byli to ti "správní" policisté?) zahnula do ulice, která byla úplně pustá, nikde ani živáčka, jen uprostřed ulice stála cisterna na benzín. Přikrčil jsem se na sedačce, hlavou mi prolétlo všechno, co jsem ještě neudělal a měl a jaký bude nekrolog až budeme vedle cisterny. Spojil jsem si to navíc s informací z předchozího dne, kdy fanatický návštěvník vymazal stejným způsobem jeden z řady existujících checkpointů, ze kterého zbyla jen díra do země a nebylo ani koho pohřbít. Myslím si, že si to uvědomili všichni, hovor v autě zmlknul a i intercom mezi aury se odmlčel, jen řidiči udržovali směr. Stejně se nedalo díky betonovým blokům nikam uhnout. Projeli jsme okolo cisterny ......... a nic se nestalo!!! Každý si viditelně oddychnul. Ještě, že už mám celou hlavu bílou a už není nic, co by tam mohlo ještě zbělat. Není divu, že ochranku střídají po 3 měsících.

Návštěva na náměstí Tahrír - každý, kdo přijede do Bagdádu, musí na náměstí Tahrír. Je to monumentální památník minulého režimu a symbolické jsou vztyčené pochodně, teď již hodně pocuchané. S panem VV Voznicou jsme si udělali dva snímky - jeden, jak jsme tam spolu a druhý, jak by po nás zbyla jen prohlubeň v asfaltu, kdyby to z nějakého důvodu tam nevyšlo (viz přiložené foto).

Návrat domů - Když nadešel čas odjezdu a měli jsme relativně všechno hotovo z našeho ajťáckého pohledu, začínalo mi to být pomalu líto. Ne, že bych tam chtěl sloužit klasický turnus, ale ještě pár dní bych tam vydržel. Už jsme si zvykli na bezpečnostní režim na úřadě, na dva raťafáky, které pouštěla ochranka večer po areálu úřadu, když se přesvědčila, že jsou všichni doma a dveře jsou zamčeny. Potkávali jsme se s členy ochranky a s jejich nezbytným vybavením, zvykl jsem si na bedničky s municí pod postelí na pokoji, na nezbytné kličkování s auty mezi betonovými bloky, na studenou vodu při sprchování a stravování založené na tom, kdo z místních, co přiveze z města. Kupodivu jsme zpět letěli s Iraqi Airlines, ale stejně se do poslední chvíle nevědělo, zda vůbec bude letadlo. Volný čas na letišti jsem trávil lelkováním mezi VIP salónkem a freeshopem. Ten byl specifický tím, že kromě klasického zboží jako jsou parfémy, kabelky, apod. nabízel možnost nákupu pouštních bot, taktických kalhot a vest, opasků, stehenních pouzder na pistole a dalšího vojenského materiálu. Během dlouhé a únavné cesty do Prahy s několika přestupy, na které jsem jen zpozdil linku mezi Paříží a Prahou, se nic mimořádného nestalo. V Paříži se udála taková zajímavá scénka, kde letištní zřízenec přijel s výstupním tubusem tak na metr od vstupu do našeho letadla a letušky již připravovaly cestující k výstupu. Pak zřízenec oznámil, že jsou ve stávce, nechal to tak a odešel. No nakonec jsme přece jen přestoupili na letadlo do Prahy. Po tom, co mne služební řidič vysadil na MZV a já se procházel chodbami úřadu zarostlý, unavený, nevyspalý a s iráckým pískem ještě na botách, jsem na zvídavé pohledy a otázky, kde jsem byl, znuděně, ledabyle a jen tak na půl úst odpovídal: "Ale v Bagdádu". Viděl jsem ty překvapené pohledy dotazujících a užíval jsem svých "15 minut slávy". Stálo mi to všechno za to?  S t á l o ! Když jsem po všem vyprávění doma šel večer spát a žena mi před tím prominula, jak jsem mlžil před cestou, podíval jsem se pro jistotu pod postel. Nebyly tam žádné bedničky s municí a nebyla slyšet žádná občasná kulometná palba. Oddechl jsem si a usnul. Byl jsem zase doma.

Tento pobyt na zastupitelském úřadě Bagdád měl ještě jeden dopad na činnost ICT v ústředí. Od té doby pokud tento úřad nebo jemu podobný (nebo si to vyžadovala vážnost situace) požádal o dodávku nějakého materiálu pro úřad a neměli jsme to přímo na skladě, koupil jsem to jako ředitel vědomě na svoji odpovědnost, bez schvalování a třeba i bez výběrového řízení jen, aby to úřad měl rychle k dispozici. Tam totiž šlo opravdu o život. Je zajímavé, že to vždy prošlo bez problémů.

Tento článek v původní podobě byl již uveřejněn v 7. čísle cestovatelské revue POHROBEK, kterou vydával Petr Kos jr. Protože ale nebyl text již ve zdrojové podobě, tak nezbývalo nic jiného než jej přepsat pro potřeby tohoto webu..

Poznámka: na závěr ještě přikládám některé fotografie z jiných cest informatiků, kteří se starali na úřadech o bezchybný provoz výpočetní, komunikační a šifrovací techniky. Informatici na rozdíl od ostatních na krizový úřad museli, když si to žádala situace. A já jsem je tam posílal. Naštěstí se nikomu nikdy nic nestalo. Těch fotografií je mnohem více, ale záměrně jsem vybíral takové, kde nejsou vidět tváře kolegů nebo bodyguardů.

Zpracovat Petr Kos leden 2022.

Pamětníci říkali, že Bagdád bylo živé město s kavárnami a promenádami podél Tigridu, i když za cenu, že se asi moc nehledělo na lidská práva a nějakou svobodu. Až historie posoudí, co bylo pro danou zemi lepší varianta.

Je to ukázka toho, jak se jezdí po ulicích Bagdádu.

Když se Vám po stažení nespustí film, ale je černá obrazovka, zkuste to, prosím, ještě jednou. Děkuji.

Je to ukázka toho, jak to vypadá uvnitř pancéřovaného auta a jaké úkony tam probíhají.